Moji vlastní upíři

5. července 2013 v 12:52 | Zuzie
Ukažte mi a seznamte mě s člověkem, který v dnešní době Twilight ság, Upířích deníků, The True Blood a dalších pořadů o upírech nechce žádného potkat. Přiznávám se, že i já bych ráda potkala dokonalého Damona Salvatora, nechala se od něj proměnit v nesmrtelnou a dobrovolně se stala součástí jeho plánů. Protože kdo by to pro něj neudělal?!
Ovšem místo božského a úžasného černovlasého upíra z Mystic Falls mám kolem sebe několik citových upírů. A s těmi vám ani dřevěný kolík nepomůže...
Pokud netušíte, o čem mluvím, upřímně vám gratuluju a přeju vám, abyste se s nikým takovým nikdy nemuseli potkat. Stát se obětí citového upíra můžete během mrknutí oka, ani nevíte jak. Jako správný predátor si vás vyhlédne, něčím se mu zalíbíte a pokud máte alespoň trochu slabou povahu - to znamená nedokážete lidi odehnat, jste v tom až po uši. Dotyčný tuto vaši slabost vycítí svým šestým smyslem a jde po vás. Bránit se můžete, ovšem jestli se to povede, záleží čistě na tom, jak dobrý a zkušený upír je vám v patách.
Rozlišit takového upíra je bohužel dlouhodobější proces. Všichni totiž máme nějaké problémy a víme, že promluvit si o nich s přáteli je často jedním z řešení. Jako správní kamarádi toho druhého vyslechneme, snažíme se mu pomoct nebo zvednout náladu. Zdá se, že v tomto vztahu je vše v pořádku, pomáháte, posloucháte, radíte či rozveselujete. Problém se projeví v momentu, kdy toto všechno potřebujete vy.
https://www.facebook.com/pages/Born-to-die-/459392970768669?fref=ts
Citový upír je totiž sebestředná, sobecká, namyšlená osobnost, která nemá čas nebo náladu (často obojí) řešit ostatní. Vše se má točit kolem něj, nikdo jiný ničím netrpí a ani nemá právo nějaký problém mít. Vy tedy vyšťavení neustálým omíláním stejných věcí - ano, tito jedinci jsou mistři v neustálém opakování stejných věcí či v mluvení o ničem, nemáte nárok na radu při vlastních potížích. Často jste odpáleni větou "Ale vždyť ty nemůžeš mít žádné problémy!" nebo "Na co si stěžuješ?!". A dotyčný začne mluvit o tom samém po milionté deváté. Tady se dostáváme k onomu zlomovému bodu, kdy zjistíte, s kým vlastně trávíte čas. Pokud vás ihned nenapadne připravit česnekovou pomazánku či si zajít na odpolední modlení, citového upíra se budete zbavovat velmi těžko. Už si vás našel, jen tak se vás nevzdá. Potřebuje vás, protože nová oběť se nehledá snadno. A vy se dostáváte do nekončících problémů.

Ale nezoufejte - přijde den, kdy to nevydržíte, milému upírovi sdělíte své pocity. On se urazí, neboť jste si dovolili vyčíst mu cokoli, a připravte se - nebude si na vás brát servítky. Řekne vám velké množství velmi milých a příjemných věcí, které vám ublíží. Ovšem, to přežijete a co líp - zbavíte se jej a bude vám dobře. Protože k čemu potřebujete někoho, kdo od vás přijímá, ale nedává vám nic zpátky?

A co vy? Máte to štěstí, že jste o citových upírech dnes slyšeli poprvé nebo jich kolem sebe taky máte několik?
 

Chybělo mi

8. června 2013 v 23:51 | Zuzie |  Moje fotografie
Po milion a padesáti letech jsem se sebrala, vzala foťák a šla. Překvapivě jsme si rozuměli, nezapomněli jsme na sebe. A domluvili jsme se spolu víc než kdy předtím. (Asi ta odluka). A já jsem byla opravdu ráda, že konečně dělám něco z toho, co mě baví a že jsem si na to taky našla čas. Protože to se přece počítá!


S úsměvem :)

8. května 2013 v 17:28 | Zuzie
Uběhlo skoro půl roku a tady nepřibyla ani čárka. Možná, že nebylo o čem psát nebo co říkat. Chyběl čas a nálada. Těžko říct. Každopádně jsem se teď odhodlala něco napsat, kdybyste se náhodou zastavili. Aby bylo jasné, že žiju.
Jo, žiju. :) Mám se fajn, času je málo, ale i tak většinou stíhám, co stihnout chci. Venku to konečně začíná vypadat jako jaro a všichni se z toho radujeme. Nemusíme nosit zimní kabáty, chytáme správnou zdravou barvu, citíme vůni jara a vůbec - je nám hrozně hezky.
Pamatujete si na ni? Bože, jak je to dlouho, co jsem něco hezkého fotila. Co jsem vůbec fotila :D Ty velké oči, kdy jsem chtěla mít fotoblog a pořád fotit...

Víte, přemýšlela jsem, o čem bych těm uplynulých pět měsíců psala. Jak je všechno střídavě fajn a na houby. Přidala nějakou fotku nebo se s vámi podělila o cvičení a jiné vymoženosti. Jestli by to vůbec někoho bralo. Takže pokud začnu něco pravidelně přidávat, budu psát všehochuť, abyste věděli, co a jak.

Ale ne, teď vážně. Opravdu mě mrzí, že tento blog upadá víc a víc. Měla jsem ho opravdu ráda, pořád jsem s ním něco dělávala nebo vymýšlela a najednou na něj nezbývá čas a energie. Na jednu stranu je to důkaz, že se mám fakt dobře a mám spoustu jiných věcí, kterým se můžu věnovat. Na tu druhou je to trochu škoda, protože jsem na něm kdysi dávno udělala docela práce a teď už to je vidět jen v archivu. Ale nechci nic slibovat ani tomu, kdo to tady čte, ani blogu, ani sobě. Znám se a známe se všichni.

Jelikož nevím, kdy se ozvu, mějte se co nejlíp, žijte si a užívejte si jara, když už je konečně tady!

:)
Zuz.